Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

23. 5. 2006

Historie Mirošova

    Kdy a kým byl Mirošov založen není známo. Poblíž mlýna "ve Dvorcích", kde se lidově zde říkalo "Na burku", byly nalezeny zbytky bývalé tvrze.

    Nejstarší písemná zmínka o Mirošově pochází z r. 1366, kdy Dobrohost z Ronšperka daroval dva dvory v Mirošově klášteru dominikánskému v Plzni a jeden dvůr menším bratřím rovněž v Plzni.

   Roku 1400 seděl na Mirošově Vilém ze Žďáru, r. 1454 příslušel Mirošov k hradu Dršťka, později se připomíná jako samostatné zboží, které Ferdinand I. daroval Floriánu Gryspekovi z Gryspachu. Jeho syn Blažej prodal Mirošov v roce 1616 s několika dalšími vesnicemi Adamovi Vratislavovi z Mitrovic. O sto let později (1726) jej Jan Antonín Vratislav prodal dvorské komoře a Mirošov byl spravován administrací zemských statků jako statek komorní. V roce 1834 byl statek Mirošov podřízen hornímu úřadů v Příbrami. V roce 1868 byl s velkostatkem Zbiroh prodán vídeňským bankéřům Kirchmayerovi a Siemundovi, od nichž jej téhož roku koupil pruský podnikatel B. H. Strousberg. Po úpadku Strousbergova podnikání na Zbirožsku byl v r. 1875 na jeho majetek uvalen konkurs. V roce 1879 koupil Mirošov se Zbirohem Colloredo - Mansfeld, který v r. 1890 prodal kamenouhelné doly mirošovské horní společnosti.

   Těžba uhlí přinesla značný ruch v Mirošově a v okolí, který se projevil v rozkvětu řemesel a obchodu a zvýšením počtu obyvatel. Např. v roce 1843 žilo v Mirošově (bez osady Myť) 999 obyvatel, v roce 1850 1241 (včetně osady Myť), v roce 1872 měl Mirošov již 2247 obyvatel, v roce 1890, kdy těžba uhlí vrcholila, stoupl počet obyvatel na 2322 osob. Poté následoval pokles těžby, až v roce 1904 byla úplně zastavena a většina horníků se vystěhovala jinam (zejména na Mostecko).

   V roce 1890 koupilo horní těžířstvo velkostatek Mirošov od dosavadního majitele Colloredo - Mannsfelda; zanedlouho však přešel Mirošov do výhradního vlastnictví ředitele a spolumajitele mirošovských dolů Jana Fitze. Po jeho smrti r. 1900 vdova po něm se vdala za majora Emila van Dycka a v r. 1904 panství Mirošov bylo prodáno hraběti Bedřichu ze Schönbornu, který v roce 1907 jej prodal Maxu Maendlovi.

   S těžbou uhlí a s dalším rozvojem živnosti a obchodu v místě je spojeno i povýšení Mirošova 28. listopadu 1871 na městys. S největší pravděpodobností s povýšením na městys nebylo spojeno získání městského znaku, který Mirošov získal až 13. května 1994.

   V době první světové války padlo na frontách 60 mirošovských občanů, které připomíná pomník, odhalený 26.8.1923 a který stojí před budovou městského úřadu.

   Velmi rušná a tragická byla situace v Mirošově a okolí v době fašistické okupace. Na podzim roku 1941 byli nuceně vystěhováni obyvatelé ze sedmi obcí jižního Rokycanska – z Kolvína, Padrtě, Příkosic, Skořic, Štítova, Trokavce, Vísek, z osady Myť (část Mirošov) a z obce Zadní a Přední Záběhlá (bývalý okres Blatná). Území těchto obcí bylo připojeno k prostoru vojenské střelnice zv. "Truppenübungsplatz Kammwald", zřízené pro jednotky SS. V důsledku silné kalamity, která tento kraj postihla v zimě 1941-42, vybudovali okupanti tři velké pracovní tábory a to ve Strašicích, v Kolvíně a v Mirošově. Strašický pracovní tábor byl brzy zrušen a všichni nuceně nasazení byli soustředěni do velkého pracovního tábora v Kolvíně, kde se denní stav pohyboval kolem 2 000 - 2 500 osob. V Mirošově byly vybudovány tři pily na zpracování sváženého dřeva.

   V roce 1943 byl v Mirošově zřízen také kárný pracovní tábor pro uprchlíky z nucených prací. V dubnu 1945 byl na místě kárného tábora zřízen koncentrační tábor pro politické vězně z Kounicových kolejí v Brně, kteří byli do Mirošova dopraveni v dobytčích vagónech 12. a 21. dubna 1945 v počtu 782 osob.

   V nynějším Ústavu sociální péče je památník připomínající koncentrační tábor, u železniční zastávky je pamětní deska věnovaná Františku Šiškovi, popraveném nacisty v r. 1944 v Drážďanech.

Těžba uhlí

Kamenouhelné doly

   Roku 1833 bylo poprvé v okolí Mirošova zahájeno dobývání kamenného uhlí. Výsledný efekt byl však velmi malý. Další pokus o dolování provedla roku
1842 tehdejší státní správa, ale skončila také nezdarem. K založení mirošovského kamenouhelného těžírenstva přispěli až v roce 1857 dva soukromníci.
Ti narazili na vrstvu kvalitního uhlí o síle asi 1,5 m. Následoval skutečný rozvoj mirošovských dolů, zvláště když v roce 1869 byla postavena železnice z Rokycan do Mirošova. Roku 1882 pak z Mirošova do Nezvěstic. Obrazek

   Šachty byly hloubeny v Holubím koutě a v dolině mezi Mirošovem a Janovem. Nejdůležitější byly pojmenovány křestními ženskými jmény - např. hlavní jáma Leopoldina, Markéta, Bedřiška, Gustavka. Další byly značeny čísly
V, VIII, XI, XIV nebo různými názvy, jako např. Boží požehnání.
Uhlí ze šachty v Holubím koutě se na nádraží dopravovalo po úzkokolejné dráze s koňským potahem. Ze šachty XIV, která ležela při silnici z Mirošova do Rokycan (asi 300 m severně od hlavní jámy),se uhlí sváželo ke koňské dráze od Holubího kouta, poté na nádraží. Než byla postavena trať do Nezvěstic a zřízena k šachtě
vlečka, sváželo se uhlí z Gustavky na nádraží úzkorozchodnou drahou pomocí vozíků upevněných na laně. Jelikož se uhlí dobře hodilo ke koksování, byly v Mirošově a Rokycanech postaveny koksovny.

   Hlavní šachta Leopoldina byla vyhloubena asi 3/4 km severně od Mirošova, po pravé straně silnice z Mirošova do Rokycam. Markéta (lidově Margareta)
byla naproti dnešní nádražní budově, Gustávka jihovýchodně od Mirošova, při okraji obce.Hlavní šachta měla dvě jámy, těžní a vodní. Těžilo se na čtyřech horizontech vedených v hloubkách 76, 98, 110 a 129 metrů. Byla spojena s ostatními většími šachtami. Uhlí a zemina se svážely koňským potahem k hlavní šachtě. Těžním strojem byly dopravovány na povrch. Podzemní vody
z chodeb se sváděly k vodní jámě a mohutnou pumpou čerpaly na povrch. Ta byla umístěna na dně šachty v místnosti o rozměrech 16 x 16 a výšce 4,7 m. Odváděla 4750 l vody za minutu. Voda se používala na prádlech při praní uhlí.
Devět kotlů o celkové výhřevné ploše 76 m vyrábělo páru potřebnou k pohonu těžního stroje. Po železnici, která vedla přímo k hlavní šachtě, bylo denně odváženo až 50 vagónů uhlí. Pro přípravu důlního dříví měla šachta, tak jako Markéta a Gustávka, svoji vlastní pilu.Obrazek

   V době největšího rozkvětu dolování bylo na šachtách 1600 horníků. A právě rozvoj a rozkvět dolování přispěl k tomu, že v roce 1871 byla obec Mirošov povýšena na městys.
Postupem času, po vyrubání uhlí, byla těžba na jednotlivých šachtách zastavena. Byly zrušeny koksovny, snížil se počet osazenstva. Roku 1904 bylo dolování v Mirošově zastaveno úplně. Těžařská společnost vše rozprodala. Rušný hornický život v Mirošově dnes připomínají pouze haldy porostlé břízami a několik málo staveb .

   Z materiálu hornických kasáren byla roku 1909 postavena hrádecká škola. Po ostatních šachtách zbylo jen pojmenování, které zůstává v paměti starší generace.
Zanedlouho po ukončení hlavní těžby uhlí, započal roku 1905 v tzv.
malodolech těžit pan Karel Nosek. Těžbu prováděl do roku 1910. Později se o štěstí pokoušeli další jedinci, kteří těžili (paběrkovali) na šachtách Prokop I-III a Antonie. Byl to pan Václav Krátký a pan Oto Soukup. Poslední těžící malodůl vyhloubený u Janova se jmenoval Antonín. Byl v činnosti do 15. září 1947.
Po ukončení prací v tomto dole definitivně skončila těžba uhlí v Mirošově a okolí.

Mirošovka

   Nutnost rychlé a efektivní přepravy uhlí z rozvíjejících se kamenouhelných
dolů v okolí Mirošova byla hlavním důvodem vzniku odbočky z hlavní železniční trati Plzeň - Praha.

   Roku 1869 byla dána do provozu trať z Rokycan
do Mirošova, která sloužila až do roku 1879 pouze nákladní přepravě. Nádraží v Mirošově mělo v té době 7 kolejí a vlečkami bylo spojeno s šachtami Leopoldina, šachta č. 14, šachtami v Holubím koutě a na Gustávce. Na konci 80.
let se v Mirošově nakládalo okolo 50-ti vagónů denně.Obrazek

   Od roku 1879 je na této trati povolena i přeprava osob. Zabezpečení trati původně telegrafické bylo později nahrazeno telefonním. Dne 1. 8. 1882 byl zahájen provoz i na nově dostavěném úseku trati z Mirošova do Nezvěstic a od roku 1883 byla provozována osobní i nákladní přeprava po celé trati Rokycany - Mirošov - Nezvěstice. V roce 1895 přebírá
provoz dráhy stát.

   Provoz na trati byl až do roku 1934 zajišťován různými typy parních lokomotiv, než i sem zasáhla motorizace a parní lokomotivy byly především v osobní přepravě nahrazovány motorovými vozy ŠKODA M 120. Na konci 2. světové války byla tzv. ,,Mirošovka" několikrát cílem hloubkových náletů.
Škody však byly rychle odstraněny a ,,Mirošovka" sloužila dál. V padesátých letech byly zaváděny motorové vozy M 131, které získaly značnou oblibu. Ty byly od roku 1981 nahrazovány vozy řady M 152.

   V roce 1981 dosloužily na trati parní lokomotivy i v nákladní přepravě a byly nahrazeny lokotraktory. Obrazek

   Trať dráhy Rokycany - Mirošov - Nezvěstice prochází malebným a členitým podhůřím Brd a skýtá cestujícím možnost dopravy jak za prací, tak i za rekreací. Svůj význam si podržela i nákladní přeprava pro průmyslové podniky regionu.

Osobnosti

Vojtěch Nejedlý
    Rodák ze Žebráku. Národní buditel, spisovatel a básník. Působil jako duchovní
správce fary Mirošov. V letech 1813 - 1826 učil na zdejší škole. Za jeho působení
v Mirošově se sem sjíždělo mnoho národních buditelů. Např. bratr V. Nejedlého
Jan, básník Šebestián Hněvkovský, farář Antonín Puchmajer, Václav
Kramerius, Václav Hanka (knihovník národního muzea v Praze) a vůdčí postava českého národního obrození Josef Dobrovský.
   V roce 1816 byl na práznináchu u V.Nejedlého v Mirošově Josef Jungman. Od té doby se traduje žertovný výrok, že
že "kdyby spadl na přítomné hosty strop Mirošovské fary, byla by veta po české literatuře".
   Vojtěch Nejedlý zemřel 7. prosince 1844 v Žebráce.
Jeho Eminence Karel Kašpar
   Kardinál, kněz titulu svatého Vitála, kníže arcibiskup Pražský a primus český.
   Narodil se 16. května 1870 v Mirošově (obecná škola). Otec byl učitel, matka rozená Heidlberková z Mirošova.
   Mirošovskou farnost povýšil na děkanství. Pamětní deska kardinála Kašpara je umístěna na budově bývalé obecné školy ( nyní městská knihovna ).