Historie Mirošova

    Kdy a kým byl Mirošov založen není známo. Poblíž mlýna "ve Dvorcích", kde se lidově zde říkalo "Na burku", byly nalezeny zbytky bývalé tvrze.

    Nejstarší písemná zmínka o Mirošově pochází z r. 1366, kdy Dobrohost z Ronšperka daroval dva dvory v Mirošově klášteru dominikánskému v Plzni a jeden dvůr menším bratřím rovněž v Plzni.

   Roku 1400 seděl na Mirošově Vilém ze Žďáru, r. 1454 příslušel Mirošov k hradu Dršťka, později se připomíná jako samostatné zboží, které Ferdinand I. daroval Floriánu Gryspekovi z Gryspachu. Jeho syn Blažej prodal Mirošov v roce 1616 s několika dalšími vesnicemi Adamovi Vratislavovi z Mitrovic. O sto let později (1726) jej Jan Antonín Vratislav prodal dvorské komoře a Mirošov byl spravován administrací zemských statků jako statek komorní. V roce 1834 byl statek Mirošov podřízen hornímu úřadů v Příbrami. V roce 1868 byl s velkostatkem Zbiroh prodán vídeňským bankéřům Kirchmayerovi a Siemundovi, od nichž jej téhož roku koupil pruský podnikatel B. H. Strousberg. Po úpadku Strousbergova podnikání na Zbirožsku byl v r. 1875 na jeho majetek uvalen konkurs. V roce 1879 koupil Mirošov se Zbirohem Colloredo - Mansfeld, který v r. 1890 prodal kamenouhelné doly mirošovské horní společnosti.

   Těžba uhlí přinesla značný ruch v Mirošově a v okolí, který se projevil v rozkvětu řemesel a obchodu a zvýšením počtu obyvatel. Např. v roce 1843 žilo v Mirošově (bez osady Myť) 999 obyvatel, v roce 1850 1241 (včetně osady Myť), v roce 1872 měl Mirošov již 2247 obyvatel, v roce 1890, kdy těžba uhlí vrcholila, stoupl počet obyvatel na 2322 osob. Poté následoval pokles těžby, až v roce 1904 byla úplně zastavena a většina horníků se vystěhovala jinam (zejména na Mostecko).

   V roce 1890 koupilo horní těžířstvo velkostatek Mirošov od dosavadního majitele Colloredo - Mannsfelda; zanedlouho však přešel Mirošov do výhradního vlastnictví ředitele a spolumajitele mirošovských dolů Jana Fitze. Po jeho smrti r. 1900 vdova po něm se vdala za majora Emila van Dycka a v r. 1904 panství Mirošov bylo prodáno hraběti Bedřichu ze Schönbornu, který v roce 1907 jej prodal Maxu Maendlovi.

   S těžbou uhlí a s dalším rozvojem živnosti a obchodu v místě je spojeno i povýšení Mirošova 28. listopadu 1871 na městys. S největší pravděpodobností s povýšením na městys nebylo spojeno získání městského znaku, který Mirošov získal až 13. května 1994.

   V době první světové války padlo na frontách 60 mirošovských občanů, které připomíná pomník, odhalený 26.8.1923 a který stojí před budovou městského úřadu.

   Velmi rušná a tragická byla situace v Mirošově a okolí v době fašistické okupace. Na podzim roku 1941 byli nuceně vystěhováni obyvatelé ze sedmi obcí jižního Rokycanska – z Kolvína, Padrtě, Příkosic, Skořic, Štítova, Trokavce, Vísek, z osady Myť (část Mirošov) a z obce Zadní a Přední Záběhlá (bývalý okres Blatná). Území těchto obcí bylo připojeno k prostoru vojenské střelnice zv. "Truppenübungsplatz Kammwald", zřízené pro jednotky SS. V důsledku silné kalamity, která tento kraj postihla v zimě 1941-42, vybudovali okupanti tři velké pracovní tábory a to ve Strašicích, v Kolvíně a v Mirošově. Strašický pracovní tábor byl brzy zrušen a všichni nuceně nasazení byli soustředěni do velkého pracovního tábora v Kolvíně, kde se denní stav pohyboval kolem 2 000 - 2 500 osob. V Mirošově byly vybudovány tři pily na zpracování sváženého dřeva.

   V roce 1943 byl v Mirošově zřízen také kárný pracovní tábor pro uprchlíky z nucených prací. V dubnu 1945 byl na místě kárného tábora zřízen koncentrační tábor pro politické vězně z Kounicových kolejí v Brně, kteří byli do Mirošova dopraveni v dobytčích vagónech 12. a 21. dubna 1945 v počtu 782 osob.

   V nynějším Ústavu sociální péče je památník připomínající koncentrační tábor, u železniční zastávky je pamětní deska věnovaná Františku Šiškovi, popraveném nacisty v r. 1944 v Drážďanech.

Těžba uhlí

Kamenouhelné doly

   Roku 1833 bylo poprvé v okolí Mirošova zahájeno dobývání kamenného uhlí. Výsledný efekt byl však velmi malý. Další pokus o dolování provedla roku
1842 tehdejší státní správa, ale skončila také nezdarem. K založení mirošovského kamenouhelného těžírenstva přispěli až v roce 1857 dva soukromníci.
Ti narazili na vrstvu kvalitního uhlí o síle asi 1,5 m. Následoval skutečný rozvoj mirošovských dolů, zvláště když v roce 1869 byla postavena železnice z Rokycan do Mirošova. Roku 1882 pak z Mirošova do Nezvěstic.

   Šachty byly hloubeny v Holubím koutě a v dolině mezi Mirošovem a Janovem. Nejdůležitější byly pojmenovány křestními ženskými jmény - např. hlavní jáma Leopoldina, Markéta, Bedřiška, Gustavka. Další byly značeny čísly
V, VIII, XI, XIV nebo různými názvy, jako např. Boží požehnání.
Uhlí ze šachty v Holubím koutě se na nádraží dopravovalo po úzkokolejné dráze s koňským potahem. Ze šachty XIV, která ležela při silnici z Mirošova do Rokycan (asi 300 m severně od hlavní jámy),se uhlí sváželo ke koňské dráze od Holubího kouta, poté na nádraží. Než byla postavena trať do Nezvěstic a zřízena k šachtě
vlečka, sváželo se uhlí z Gustavky na nádraží úzkorozchodnou drahou pomocí vozíků upevněných na laně. Jelikož se uhlí dobře hodilo ke koksování, byly v Mirošově a Rokycanech postaveny koksovny.

   Hlavní šachta Leopoldina byla vyhloubena asi 3/4 km severně od Mirošova, po pravé straně silnice z Mirošova do Rokycam. Markéta (lidově Margareta)
byla naproti dnešní nádražní budově, Gustávka jihovýchodně od Mirošova, při okraji obce.Hlavní šachta měla dvě jámy, těžní a vodní. Těžilo se na čtyřech horizontech vedených v hloubkách 76, 98, 110 a 129 metrů. Byla spojena s ostatními většími šachtami. Uhlí a zemina se svážely koňským potahem k hlavní šachtě. Těžním strojem byly dopravovány na povrch. Podzemní vody
z chodeb se sváděly k vodní jámě a mohutnou pumpou čerpaly na povrch. Ta byla umístěna na dně šachty v místnosti o rozměrech 16 x 16 a výšce 4,7 m. Odváděla 4750 l vody za minutu. Voda se používala na prádlech při praní uhlí.
Devět kotlů o celkové výhřevné ploše 76 m vyrábělo páru potřebnou k pohonu těžního stroje. Po železnici, která vedla přímo k hlavní šachtě, bylo denně odváženo až 50 vagónů uhlí. Pro přípravu důlního dříví měla šachta, tak jako Markéta a Gustávka, svoji vlastní pilu.

   V době největšího rozkvětu dolování bylo na šachtách 1600 horníků. A právě rozvoj a rozkvět dolování přispěl k tomu, že v roce 1871 byla obec Mirošov povýšena na městys.
Postupem času, po vyrubání uhlí, byla těžba na jednotlivých šachtách zastavena. Byly zrušeny koksovny, snížil se počet osazenstva. Roku 1904 bylo dolování v Mirošově zastaveno úplně. Těžařská společnost vše rozprodala. Rušný hornický život v Mirošově dnes připomínají pouze haldy porostlé břízami a několik málo staveb .

   Z materiálu hornických kasáren byla roku 1909 postavena hrádecká škola. Po ostatních šachtách zbylo jen pojmenování, které zůstává v paměti starší generace.
Zanedlouho po ukončení hlavní těžby uhlí, započal roku 1905 v tzv.
malodolech těžit pan Karel Nosek. Těžbu prováděl do roku 1910. Později se o štěstí pokoušeli další jedinci, kteří těžili (paběrkovali) na šachtách Prokop I-III a Antonie. Byl to pan Václav Krátký a pan Oto Soukup. Poslední těžící malodůl vyhloubený u Janova se jmenoval Antonín. Byl v činnosti do 15. září 1947.
Po ukončení prací v tomto dole definitivně skončila těžba uhlí v Mirošově a okolí.

Mirošovka

   Nutnost rychlé a efektivní přepravy uhlí z rozvíjejících se kamenouhelných
dolů v okolí Mirošova byla hlavním důvodem vzniku odbočky z hlavní železniční trati Plzeň - Praha.

   Roku 1869 byla dána do provozu trať z Rokycan
do Mirošova, která sloužila až do roku 1879 pouze nákladní přepravě. Nádraží v Mirošově mělo v té době 7 kolejí a vlečkami bylo spojeno s šachtami Leopoldina, šachta č. 14, šachtami v Holubím koutě a na Gustávce. Na konci 80.
let se v Mirošově nakládalo okolo 50-ti vagónů denně.

   Od roku 1879 je na této trati povolena i přeprava osob. Zabezpečení trati původně telegrafické bylo později nahrazeno telefonním. Dne 1. 8. 1882 byl zahájen provoz i na nově dostavěném úseku trati z Mirošova do Nezvěstic a od roku 1883 byla provozována osobní i nákladní přeprava po celé trati Rokycany - Mirošov - Nezvěstice. V roce 1895 přebírá
provoz dráhy stát.

   Provoz na trati byl až do roku 1934 zajišťován různými typy parních lokomotiv, než i sem zasáhla motorizace a parní lokomotivy byly především v osobní přepravě nahrazovány motorovými vozy ŠKODA M 120. Na konci 2. světové války byla tzv. ,,Mirošovka" několikrát cílem hloubkových náletů.
Škody však byly rychle odstraněny a ,,Mirošovka" sloužila dál. V padesátých letech byly zaváděny motorové vozy M 131, které získaly značnou oblibu. Ty byly od roku 1981 nahrazovány vozy řady M 152.

   V roce 1981 dosloužily na trati parní lokomotivy i v nákladní přepravě a byly nahrazeny lokotraktory.

   Trať dráhy Rokycany - Mirošov - Nezvěstice prochází malebným a členitým podhůřím Brd a skýtá cestujícím možnost dopravy jak za prací, tak i za rekreací. Svůj význam si podržela i nákladní přeprava pro průmyslové podniky regionu.

Osobnosti